Emocemi se zabývá tzv. emoční inteligence. Jedná se o hloubkové poznání sebe sama, tedy proces sebeuvědomění a z toho vyplývající sebekontroly, jak jsem schopen reagovat a kontrolovat své emoce. S tím souvisí sebemotivace pro práci, dosahování cílů, empatie umění vést lidi.
Emoce (z latinského emovere – vzrušovat) jsou tělesné děje a neurochemické reakce, které nastavují organismus k akci. Velmi často jsou tyto reakce automatické, naučené a vychází z prastaré, limbické části našeho mozku. Něco vidíme, slyšíme, cítíme a už reagujeme, podobně jako býk na červený hadr.
Narozdíl od toho pocity jsou výstupy naší vědomé mysli v okamžiku uvědomění bezprostřední fyziologické a tělesné reakce (emoce). Pocity jsou oproti emocím jemnější, ale trvají déle. Zajišťují přežití našeho JÁ z dlouhodobějšího hlediska.
Je dobré si uvědomit, že emoce jsou přirozené, důležité a nemáme je potlačovat, nebo se je snažit odstranit. Měli bychom rozpoznat kdy přicházejí, jejich průběh, jak s nimi umíme nakládat, co o nich víme, začít je pozorovat, kultivovat a přeměňovat.
Na světě jsou lidé, co prožívají emoce ve větší míře, lidé, co je prožívají přiměřeně, a také lidé, co je neumí vyjádřit vůbec. Přesto jsou emoce součástí nás všech a ti, kteří je neumí prožít, mají život složitější, protože vůbec nevědí, co se v nich děje a co prožívají ostatní.
Vyjadřování emocí je možné se naučit jako projev chování, Pozitivní emoce jsou přijímány, avšak ty negativní jsou společensky vnímány jako nepřípustné. Jsou však součástí našeho obranného systému a pomáhají nám např. když v životě potřebujeme některé věci obhájit, postavit se něčemu nebo stav změnit, dodávají nám totiž odvahu.
