Nenásilná komunikace (anglicky Non-violent communication, zkráceně NVC, nazývaná také soucitná komunikace nebo společná komunikace) je principem nenásilného života, který vytvářel Marshall Rosenberg od 60. let 20. století (viz. kniha Nenásilná komunikace)
Nenásilná komunikace je vlastně metoda – či možná spíše umění – komunikace směřující k vytváření porozumění mezi lidmi a k hledání řešení, která fungují pro všechny.
V procesu nenásilné komunikace člověk identifikuje své potřeby, potřeby druhých a pocity, které jsou s těmito potřebami spojené. Pokud se podaří tyto potřeby vyjádřit, může mezi těmito jedinci zavládnout harmonie.
Čtyři složky nenásilné komunikace
Rosenberg vybízí zastánce NVC k tomu, aby svou pozornost zaměřili na čtyři složky:
Pozorování
Skutečnosti (to, co vidíme, slyšíme nebo čeho se dotýkáme) oproštěné od našeho hodnocení jejich smyslu a významu. NVC odrazuje od uplatňování statických generalizací. Stanovuje, že „pokud kombinujeme pozorování s hodnocením, mají druzí sklony vnímat v nich kritiku a bránit se tomu, co se snažíme sdělovat.“ Namísto toho je doporučováno soustředit se na pozorování v určitém čase a kontextu.
Pocity
Emoce nebo vjemy, oproštěné od myšlenek a příběhu. Ty je třeba odlišit od myšlenek (např. „Nepřijde mi, že to byla výhodná nabídka“) a od slov, která jsou běžně používána jako pocity, ale která sdělují to, jací si myslíme, že jsme (např. „neschopní“), jak se domníváme, že nás druzí hodnotí (např. „nepodstatní“) nebo to, co si myslíme, že nám druzí dělají (např. „nepochopení“, „ignorovaní“). Pocity by měly odrážet to, zda jsou naše potřeby naplněné nebo nenaplněné. Identifikace pocitů by nám měla umožnit snazší navázání vzájemných vztahů a „tím, že přijmeme možnost cítit se zranitelní vyjádřením svých pocitů, můžeme pomoci řešení konfliktů“.
Pro lepší orientaci ve svých pocitech, můžete využít Seznam pocitů.
Potřeby
Obecné lidské potřeby, nikoliv konkrétní strategie jejich naplňování. NVC stipuluje, že „vše, co děláme, slouží našim potřebám“
Stejně tak, jako u pocitů existuje tabulka, ve které můžete své pocity najít, své potřeby najdete v Seznamu potřeb.
Prosby
Prosby o určité konání, oproštěné od dožadování. Prosby se liší od dožadování tím, že je ten, kdo je vyjadřuje, otevřený možnosti odmítnutí, aniž by to v něm vyvolalo potřebu pokusit se danou věc vynucovat. Pokud někdo vznese prosbu a je odmítnut, doporučuje NVC, aby se nevzdával, ale aby se vcítil do důvodů, které druhé osobě brání jeho prosbě vyhovět, a teprve poté se rozhodl, jak bude v rozhovoru pokračovat. Je doporučeno, aby k předkládání prosby byla používána jasná a pozitivní komunikace, zaměřená na konkrétní činy a čas.
Režimy uplatňování
Existují tři hlavní režimy uplatňování NVC:
- Empatie k sobě znamená soucitné spojení s tím, co se odehrává v našem nitru. To může například znamenat uvědomovat si vlastní myšlenky a posuzování, aniž bychom se za ně obviňovali, uvědomování si našich pocitů, a především spojení s potřebami, které nás ovlivňují.
- Empatické přijímání v kontextu NVC znamená „spojení s živoucími prvky druhé osoby a tím, co by jim zajistilo krásný život“. Nejedná se o čistě myšlenkové pochopení, při kterém pouze chápeme, co druhá osoba sděluje. Empatické spojení znamená porozumět srdci dané osoby neboli „vyprázdnění mysli a naslouchání celou naší bytostí“.
- Upřímné vyjadřování v kontextu NVC s velkou pravděpodobností zahrnuje sdělení pozorování, pocitu, potřeby nebo prosby.
„Pozorování stanovuje kontext, pocity podporují vytvoření spojení a oproštění se od našich myšlenek, potřeby podporují spojení a identifikují to podstatné, a prosba vyjasňuje, jaká reakce by vám byla příjemná. Pokud tyto složky uplatníme společně, minimalizujeme možnost, že se lidé ztratí ve spekulacích o tom, co a proč po nich vlastně chcete, které mají potenciál vzájemné spojení narušovat.“ školitel NVC Bob Wentworth
Více se dočtete na Wikipedii